Ostrov – Schlackenwerth před a za 2. sv. války

Malé městečko Ostrov (Schlackenwerth) leží v západních Čechách pod klenbou Krušných hor na silnici mezi známými lázeňskými městy Jáchymov a Karlovy Vary.

Již v dávné minulosti bylo zdejší obyvatelstvo především německé národnosti. Není se tedy čemu divit, že většina zdejšího obyvatelstva po konci 1. sv. války, tedy po pádu Rakousko-Uherska a Německa toužila po připojení k Německu nebo k tzv. DeutschBöhmen. Staré rakouské znaky byly v Ostrově sejmuty až koncem listopadu 1918 (28.října 1918 vyhlášen samostatný Český stát). Ještě 3. února 1919 se tu konalo protestní shromáždění proti setrvání Chebska v rámci republiky.

Češi začali do Ostrova přicházet pomalu hned po skončení války jako úředníci, zaměstnanci dráhy i jako dělníci, kteří pracovali zejména u společnosti Teerag (papírna fungující dodnes). Podle sčítání lidu k 1.12.1930 mělo město 362 domů a 2955 obyvatel (z toho Němců 2770, Čechů 182, 3 cizinci). Prosazování češtiny a českých zájmů bylo v obci dosti obtížné. Do obecního zastupitelstva se dostal první český zástupce (František Češka) až v roce 1923. Teprve v roce 1934 byla radnice označena česky jako „Městský úřad“. Na oslavách státního svátku 28. října téhož roku, která proběhla poprvé společně s Němci byla poprvé veřejně hrána československá hymna.

Ostrovu se nevyhnula ani hospodářská krize. Projevem krize byla rostoucí nezaměstnanost, která v ČSR postihla především oblasti, ve kterých žilo německé obyvatelstvo. Tíživých důsledků krize využili protičesky naladění němečtí obyvatelé k šovinistické propagandě. Nejostřeji vystupovali příslušníci Německé nacionálně socialistické strany dělnické (DNSAP), sesterské organizace pověstné NSDAP v Německu a členové Německé nacionální  strany (DNP). V obecních volbách v roce 1931 získali němečtí národní socialisté 443 hlasy, čímž se stali druhou nejsilnější stranou ve městě. Němečtí sociální demokraté se 493 hlasy volby vyhráli, němečtí křesťanští socialisté získali 267 hlasů, komunisté 137 hlasů, česká jednotná kandidátka 119 hlasů a němečtí nacionálové 74 hlasy. I když výčet politických stran není úplný, svědčí uvedená čísla o tom, že zastánci klidného řešení situace měli v roce 1931 ještě převahu, protože Německá sociálně demokratická strana a Německá křesťansko-socialistická strana vystupovaly vůči čs. vládě loajálně.

V roce 1932 byly prozrazeny přípravy fašistického puče. DNSAP byla označena jako strana nepřátelská státu. Také u ostrovských funkcionářů byly provedeny prohlídky a zabaveny různé tiskoviny. DNSAP a DNP byly zrušeny 4.října 1933, když protistátní cíle těchto stran byly naprosto zřejmé.V té době měla Německá nacionálně socialistická strana v Ostrově 286 členů i vlastní silný oddíl SA. Rozpuštění obou z uvedených stran neznamenalo pro nacisty velkou ztrátu. Představitel německé reakce Konrád Henlein založil už 1.října téhož roku Sudetendeutsche Heimatsfront (Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu), kterou prohlásil za představitelku všech, kdo v sobě mají čistou německou krev. V roce 1935 se Sudetendeutsche Heimatsfront prohlásila za politickou Sudetendeutsche Partei (Sudetoněmeckou stranu SdP) a jako taková vstoupila do parlamentních voleb. Výsledek těchto voleb ukázal, že nebezpečí fašismu se stalo pro republiku bezprostředním. Sudetoněmecká získala 1 mil. 250 tisíc hlasů a stala se nejsilnější stranou v parlamentě, co do počtu získaných hlasů.

Proti rostoucí hrozbě vystupovali různá shromáždění např. v červenci roku 1937 bylo v Karlových Varech se sešlo více než 3000 představitelů demokratické fronty obrany. V roce 1938 vyústily národnostní rozpory v tragedii českého národa. V Ostrově získala v obecních volbách Sudetoněmecká strana 962 hlasů oproti 483 hlasům německých sociálních demokratů a 186 hlasům komunistů.

„Podívejme se nyní na události, které měli vliv i na zdejší obyvatelstvo.“ V únoru Adolf Hitler prohlásil, že bere pod svou ochranu 10 miliónů Němců, kteří žijí mimo hranice Německa. V dubnu formuloval Henlein takzvané „Karlovarské požadavky“, v nichž hlavním požadavkem bylo vyhoštění všech Čechů z pohraničí. Situace se přiostřovala, německá vojska se stahovala k hranicím a československá vláda povolala na mimořádné cvičení jeden ročník vojáků v záloze.

V Ostrově byl poměrně klid, protože v zámku byla umístěna česká posádka. Na jaře roku 1938 za anexe Rakouska byl velitelem kulometné čety a posádkový velitel v Ostrově František Bogataj (, který později seskočil do protektorátu jako velitel paraskupiny CARBON). Současně byl u jednotlivých četnických stanic nástup příslušníku Stráže obrany státu. Byly to zvláštní jednotky vytvořené z těch členů četnictva, policie a finanční stráže, kteří nedemobilizovali. Nejbližší taková jednotka působila v úseku Kovářská-Loučná. Napětí v pohraničí rostlo. České děti se v závěru školního roku bály chodit do školy, musel s nimi chodit některý z rodičů. V letních měsících odjela z Ostrova většina českých rodin. 12.září se toto rozhodnutí českých rodin ukázalo jako správné. Toho dne prohlásil Adolf Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku, že má právo poskytnout pomoc sudetským Němcům. Za pouhou půl hodinu po projevu došlo v Sudetech k násilnostem. Dík rozhodnosti čs. armády, četnictva, policie a Stráže obrany státu byla vzpoura během 24 hodin potlačena. Nebylo to však konečné vítězství.

30.září 1938 přijala čs. vláda Mnichovský diktát, 1. října začalo obsazování pohraničí německou armádou. Západní a severozápadní Čechy byly obsazovány jednotkami Heeresgruppe 4 pod vedením gen. von Reichenaua v rámci úseku III. a V. Úsek: od Všerubského průsmyku na Šumavě po levý břeh Labe. Okresy: Aš (celý), Bílina (celý), Děčín (celý, ale v rámci úseku částečně), Duchcov (celý), Falknov nad Ohří (celý), Horšovský Týn (část), Cheb (celý), Chomutov (celý), Jáchymov (celý), Kadaň (celý), Karlovy Vary (celý), Kralovice (část), Kraslice (celý), Litoměřice (část, ale v rámci úseku částečně), Loket (celý), Louny (část), Mariánské Lázně (celý), Most (celý), Nejdek (celý), Planá (celý), Plzeň (část), Podbořany (celý), Přísečnice (celý), Rakovník (část), Stříbro (část), Tachov (celý), Teplá (celý), Teplice – Šanov (celý), Ústí nad Labem (celý, ale v rámci úseku částečně), Žatec (část), Žlutice (celý).

Jednotky gen. von Reichenaua začali obsazovat české území 3.10.. Pro samotný Ostrov je však důležité datum až 4.10. kdy jednotky gen. von Reichenaua obsadily úsek na linii Oberwiesenthal – Klínovec – Jáchymov, o. týž – Horní Brand, o. Jáchymov – Ostrov, o. Karlovy Vary – Bor, o. Karlovy Vary – Všeborovice, o. Karlovy Vary – Karlovy Vary, o. týž – Pirkenhammer, o. Karlovy Vary – Stanovice, o. Karlovy Vary – Teplička, o. Teplá – tok řeky Teplá – Bečov nad Teplou, o. Teplá – Město Teplá, o. Teplá Křepkovice, o. Teplá – Lestkov, o. Planá /mimo/ - Olbramov, o. Planá /mimo/ - silniční most na řece tekoucí ze severu na jih 3 km západně od Černošína, o. Stříbro – tok této říčky až k jejímu ústí – Damnov, o. Planá – Lhota, o. Stříbro – cesta ze Lhoty do Boru, o. Tachov – Bor, o. Tachov – Souměř, o. Tachov – Málkov, o. Tachov – Nová Ves, o. Tachov – Eisendorf, o. Horšovský Týn – cesta Málkov, Nová Ves, Eisendorf. Obsazování západních a severozápadních Čech pokračovalo i v následujících dnech, ale vzhledem k tomu, že se zde zabýváme městem Ostrov není potřeba uvádět výčet obsazených vesnic dál.

Jak je tedy z předchozího patrné  4. října 1938 obsadila Ostrov německá armáda.

Nakonec došlo 15. března 1939 k zabrání celého Československa.

Nadšení ostrovských Němců neznalo mezí a stupňovalo se ještě s úspěchy německé armády v prvních válečných letech. Na území západních Čech vzniklo v té době vyšetřovací vězení karlovarského gestapa a později první koncentrační tábor v Čechách – Ostrov nad Ohří, který byl jednou z poboček koncentračního tábora Flossenbürg umístěného asi 20 km jihovýchodně od Tachova. Tábor měl 85 poboček, z nich 25 ženských. V západních Čechách jich bylo umístěno sedm: 1. Konzentrationslager Flossenbürg, SS Kommandostelle Karlsbad, KZ Schlackenwerth (Ostrov), 2. Bauleitung der Waffen SS und Polizei Krondorf (Koruní), 3. Sběrný tábor pro židy v Olšových Vratech (Espenthor), 4. Arbeitslager Holleischen (Holýšov), 5. Arbeitslager Neurohlau (Nová Role), 6. Arbeitslager Zwodau (Svatava), 7. Arbeitslager Graslitz (Kraslice).

Tábor v Ostrově byl umístěn v barokním lauenburském zámku, který je obklopen parkem. Prvními obyvateli se stali němečtí komunisté a příslušníci německé sociální demokracie. Ti byli po skončení výslechů odvezeni do říšských koncentračních táborů, především do Dachau.

Druhá fáze historie tohoto tábora začala 15.března 1939 (jiné prameny uvádí 29. března), kdy dosavadní vyšetřovací vězení bylo proměněno na koncentrační tábor. Tento tábor se stal přestupní stanicí pro další koncentrační tábory tzv. „Uebungslágrem“.

V prvních týdnech bylo v zámku 80-100 vězňů, z nich polovina plzeňských komunistů. Potom přišli komunisté z Rokycanska a asi 40 židů. Z jejich řad byli první oběti. Několik jich utloukli pažbami pušek, několik vězňů skočilo v zoufalství z okna ve druhém poschodí, o jiných esesmani tvrdili, že se pokusili o útěk. Mrtví byli odváženi do Karlovarského krematoria. Kolik vězňů v Ostrově zemřelo se už nikdo asi nedoví. Chybí proto jakékoliv písemné podklady a svědectví nevydá ani nedaleký hřbitov.

Po necelém půl roce byl ostrovský koncentrační tábor na podzim roku 1939 zrušen. Za šest měsíců jeho existence bylo 75 vězňů ubito a 25 si vzalo život. Ke zrušení tábora přispěla i skutečnost, že měl příliš malou kapacitu, počet vězňů nikdy nepřekročil číslo 200.

Na ostrovském zámku, který dnes slouží potřebám střední průmyslové školy je od roku 1962 umístěna pamětní deska s nápisem: „Na paměť obětí umučených fašisty v koncentračním táboře Ostrov“.

V dalších letech byl ostrovský lágr změněn na veliké skladiště oddílů SS, kde byly v době všeobecného nedostatku uloženy obrovské zásoby textilu a jiného zboží. V prosinci 1944 však bylo toto skladiště oddíly SS zapáleno, aby se zakryla manka způsobená krádežemi ze strany těch kdo měli skladiště střežit.

Poblíže ostrovského zámku v domě čp. 225 bylo v roce 1943 (jiné údaje uvádějí rok 1942) zřízeno pracovní komando „SS Bekleidungskammer München“. Byli v něm drženi političtí vězňové. Zprvu byli ubytováni v zámku, později ve zmíněném domě, jenž před tím sloužil jako hostinec (restaurace U Westfálce, dnes restaurace Myslivna). Ubytováni byli v sále, dozorci SS měli vlastní pokoje. Režim tohoto malého tábora, v němž žilo asi 120 vězňů francouzské, německé a české národnosti, byl velmi přísný. Vězni byli střeženi byly střeženi příslušníky SS a to zejména tzv. Volksdeutsche, tj. Němci z oblastí mimo vlastní Německo. Ti při spojeneckých náletech hledali úkryt v 4 pevnůstkách, které stáli u karlovarské silnice a na dvoře restaurace. Bunkry byli postaveny těsně před válkou při opevňování československých hranic. Bohužel do dnešní doby se pevnůstky nezachovali a je možné je shlédnout pouze na dobových fotografiích. Poslední zpráva o tomto táboře pochází z 13.dubna 1945, kdy byli vězni vráceni do Flossenbürgu.

V Ostrově byli v letech války zřízeny i tři zajatecké tábory. V objektu továrny na porcelán tábor pro Poláky, Belgičany a Bulhary, v dalším táboře byli Francouzi, Srbové a Italové. Naprosto izolováni byli sovětští zajatci, kteří byli ubytováni v táboře u Teeragu a pracovali v jáchymovských dolech a na okolních velkostatcích. Roku 1942 byli do Ostrova přivezeni první zajatci z Polska a SSSR. Na práci zde bylo nasazeno také 20 Čechů.

Dny osvobození

S blížícím se koncem války se nacisté snažily zahladit stopy po hrůzných činech v koncentračních táborech. Byli provedeny tzv. pochody smrti. Třináct tras takovýchto pochodů smrti vedlo západními Čechami, tři z nich přes Karlovarsko (čtvrtá, pátá a osmá). Již 7. dubna prošel transport 1500 vězňů z Buchenwaldu obcí Loučná, Jáchymovem a Božím Darem do Kovářské.  V noci z 24. na 25. duben procházel jiný transport smrti obvodem Andělské hory. Transporty smrti si vybrali krutou daň. Mnoho z vězňů strasti pochodu nepřežilo (např. na karlovarském hřbitově je pochováno 250 obětí pochodu).

Koncem války město Ostrov zaplnily tzv. „národní hosté“. Byly to německé rodiny evakuované z Východu. Jejich počet převyšoval domácí obyvatelstvo, které se s nimi muselo rozdělit o poslední. V těchto konečných dnech došlo i k likvidaci sirotčince (dnes zvláštní škola), v kterém byly chovány zavlečené děti (asi 500). Jejich „vychovatelé“ uprchli.

Roku 1941bylo nasazeno 20 Čechů ročníků 1920,1921 a 1923 na nucené práce do Ostrova (nasazeni do pivovaru). Tito utvořili ke konci války (1944) ilegální národní výbor v jehož čele stál sládek František Hauzar. Ilegální výbor připravoval převzetí města a snažil se navázat spojení s válečnými zajatci. Podařilo se navázat kontakt s francouzskou skupinou, která měla obsadit vojensky důležité objekty, k čemuž nakonec nedošlo, poněvadž francouzští zajatci ihned při kapitulaci Německa Ostrov opustili. Dne 8. května roku 1945 po kapitulaci Německa členové Revolučního národního výboru obsadili nejdůležitější objekty ve městě. Se zbraněmi v rukou vstoupili i na nádvoří zámku, kde se v té době zdržovalo asi 100 příslušníků SS. Velitel SS odmítl jednat s civilními osobami a prohlásil, že jednotka zůstane prozatím v zámku. Současně však slíbil, že němečtí vojáci nebudou zasahovat do událostí ve městě. Češi společně se zajatci se zbraněmi v rukou obsadili nádraží, kde celkem bez problémů odzbrojili asi 2000 Němců. Němci se příliš nebránili, vzdávali se. Přesto mnoho s těchto zajatých později uprchlo, protože revoluční národní výbor nebyl plně schopen uhlídat tak velký počet nepřátelských vojáků. Zvětším důrazem byli hlídání důstojníci SS a pomahači fašistů, které převzala za deset dní první československá vojenská jednotka, která přišla do Ostrova.

Dne 9. května opustil zámek oddíl SS. Odjeli směrem na Nejdek, kde toho času byla americká armáda.

Následující dny po osvobození nebyli vůbec jednoduché. Ostrov byl plný „národních hostů“, byl nedostatek jídla, oblečení, léků. Městem projížděly odzbrojené německé jednotky, které se snažily dostat do amerického zajetí.

Dne 11. května byl ustanoven jedenáctičlenný národní výbor. Téhož dne se ve městě objevili dva sovětští důstojníci v doprovodu českého štábního kapitána Arnošta. Je zde však nutné podotknout, že vzhledem k tomu, že do mnohých míst podkrušnohorské oblasti dorazily sovětské jednotky dlouho po skončení války, byli američtí vojáci prvními vojáky protihitlerovské koalice, kteří vstoupili do Ostrova, Klášterce nad Ohří a dalších obcí na trase Karlovy Vary – Most. Přestože v Ostrově byli jak sovětské tak americké hlídky nebyl Ostrov ani jednou s těchto armád osvobozen.

Dne 18. května přišla do města československá jednotka, která napomáhala obnově života ve městě. Jednotka se usídlila v bývalém klášteře. Dne 20. května byl do funkce komisaře Ostrova jmenován vojín místní posádky Judr. Vrátný. Téhož dne otiskly noviny výzvu k osídlení pohraničí. Jako první se vrátily některé původní české rodiny.

Nejobtížnější a nejkontroverznější úlohou po válce byla výměna obyvatelstva. Již 5. června 1945 byl proveden první odsun Němců z Ostrova – byli odsunuti především ti, kteří neměli k 10. říjnu 1938 trvalé bydliště v Ostrově. Do konce roku 1945 bylo odsunuto asi 1700 Němců a do konce října 1946 dalších 1740. Odsunovaní Němci byli podrobeni lékařské prohlídce před odsunem do sběrného střediska i před odchodem z něho. Každému bylo ponecháno zavazadlo ve váze 50kg a potraviny na sedm dní. Kdo měl úspory, mohl si ze svého konta vyzvednout 1000 marek. Tak opustilo město Ostrov 80% obyvatelstva. Ostrov se stal českým městem, Schlackenwerth zmizel z mapy republiky.            

Poděkování:

Děkujeme Kronice města Ostrov za informace a zapůjčení fotografií. Zapůjčené fotografie budou na této stránce časem uveřejněny. 

Použitá literatura:

Stanislav Churý, Josef Štěpánek, Ostrov, Západočeské nakladatelství 1981.

Jan Urban, Ostrov, tiskařské závody n.p., provoz 306 – Kovářská, 1959.

František Bogataj, Historie paraskupiny CARBON,: Na všech frontách Čechoslováci ve II. světové válce, Melantrich, Praha 1992.

Jindřich Marek, Z pláže Omaha do Karlových Varů,: Historický sborník Karlovarska VIII, Státní okresní archiv Karlovy Vary 2000.

Stanislav Biman, Vojenské obsazení území připojeného k Německu podle Mnichovské dohody a období jeho vojenské správy, Historie okupovaného pohraničí 1938-1945 1, Ústí nad Labem, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně 1998.  

Zpět na úvodní stranu